Raketoplány

Lety do kosmického prostoru, vesmíru, byly vždy tajným přáním člověka. A tak vznikly rakety. Jenže ty se staly relativně drahou záležitostí a především jejich jednorázové použití nebylo po čase tím “pravým ořechovým”. Navíc nebylo v některých případech potřeba doletět až do samotného dalekého vesmíru, stačilo doletět na oběžnou dráhu země. Toto si lidé uvědomovali relativně ihned poté, co začal boom s dobíjením vesmíru. Přibližně od 50. let významné státy světa aktivně pracovaly na kombinaci letadla a rakety, která by v tomto případě byla plně dostačující. Výsledkem pak byl první zkušební let raketoplánu v roce 1981, kdy úspěšně dosáhl oběžné dráhy Země a vrátil se. Raketoplán se tedy stal ideální kombinací vesmírné rakety a letadla, který je schopen startovat buď kolmo (jako raketa) nebo vodorovně (jako obyčejné letadlo). Pro cestu do vesmíru může být navíc doplněn pomocnými raketami, které mu dodají potřebnou sílu, tah. Tento vzdušný dopravní prostředek považován za skutečně moderní vesmírnou loď, která je daleko efektivnější, než raketa. Za jeho primární výhodu, kromě menší potřeby paliva atd., je možnost bezproblémové návratu a následně jeho opětovného využití. Podle vyvinutého výkonu se raketoplány rozdělují do dvou kategorií, orbitální a suborbitální. Orbitální kosmické raketoplány jsou raketoplány vyššího výkonu, které jsou schopné vyvinout až první kosmickou rychlost a pomocí ní je schopen dostat se na oběžnou dráhu země, případně až do vesmíru. Suborbitální raketoplány takovou sílu vyvinout nedokáží a pohybují se max. v horní vrstvě atmosféry země. Příkladem orbitálního kosmického raketoplánu je například americký Space Shuttle.